Princip předběžné opatrnosti je intuitivně používán každým z nás v podobě rozhodování ve snaze zabránit potenciálně velkým dopadům v budoucnosti. Neexistuje však jednoznačná a všeobecně platná definice principu předběžné opatrnosti, navíc jeho pojetí se v průběhu času měnilo.
Princip vznikl jako mechanismus pro přenesení odpovědnosti za prokázání neškodnosti na iniciátora změny, a to konkrétně v oblasti používání nových chemických sloučenin. V tomto pojetí princip ukládal jedné ze zainteresovaných stran, té, která navrhovala změnu (např. s cílem zvýšení svého zisku z prodeje nové látky), aby prokázala, že nezpůsobí škodu jiným zainteresovaným stranám (např. veřejnosti v podobě zdravotních dopadů). Takto tedy může být princip předběžné opatrnosti vnímán jako etický princip, kdy břímě důkazu neškodlivosti nové technologie, aktivity, procesu apod. leží na navrhovateli, nikoliv na spotřebiteli a veřejnosti.
Postupem času se vnímání principu posunulo. Úmluva z Ria z roku 1992 používá definici ve znění: „Pro ochranu životního prostředí má být státy široce využíván princip předběžné opatrnosti, v závislosti na jejich možnostech. Tam, kde hrozí významná či nevratná škoda, nesmí být chybějící úplná vědecká jistota důvodem pro oddalování nákladově efektivních (cost-effective) opatření k zamezení poškození životního prostředí.“
Aktuálně např. dohoda UNFCCC uvádí: „Strany by měly použít princip předběžné opatrnosti pro předvídání, prevenci či minimalizaci příčin změny klimatu a omezovat její nepříznivé dopady. Je-li hrozba vážné, či nevratné škody, nedostatek jistoty vědeckých závěrů by neměl být důvodem pro oddalování opatření.
Problémem shody nad aplikací principu je existence mnoha přístupů (od relativně slabých po velmi silné definice v různých dokumentech) a celková vágnost definic, která neposkytuje jednoznačnou oporu pro rozhodování. Princip rozděluje názory, z jedné strany je vnímán jako nevědecký a jako překážka pro rozvoj a inovace, z druhé jako ochrana zdraví a životního prostředí. Různé zájmové strany, odborníci a právní systémy aplikují rozdílné definice, zejména z pohledu míry vědecké nejistoty (resp. jistoty) požadované pro rozhodování. Rozdílný pohled panuje zejména v otázce metodiky, kdy tento princip uplatnit. Nicméně právo EU uplatnění principu předběžné opatrnosti pro zabránění ekologickým škodám požaduje.
Podle komunikace EU (2000) je důležité, aby se při aplikaci principu předběžné opatrnosti zajistila transparentnost rozhodování. Uplatnění principu nesmí být použito pro arbitrární rozhodnutí. Odkaz na princip předběžné opatrnosti není důvodem pro porušení základních principů managementu rizik, zejména proporcionality odezvy, nediskriminace, konzistence použití, a zjišťování přínosů a nákladů!
Základním problémem je dodržení zásady proporcionality odezvy. Důležité je si uvědomit, že princip předběžné opatrnosti nesmí cílit na zajištění nulového rizika (kteréž neexistuje) za jakoukoliv cenu. Navíc v některých oblastech mohou být principem předběžné opatrnosti zdůvodňována opatření, která mají dopad na jiné zájmové skupiny, nežli je jejich navrhovatel, a to v podobě zvýšení nákladů, snížení komfortu a podobně – tedy zjevně nad rámec původního významu tohoto principu. Lze se domnívat, že právě toto je důvodem pro neshody při prosazování principu, kdy rizika a přínosy řešení jsou vnímány a posuzovány individuálně ze strany různých zájmových stran a následky rozhodnutí postihují různé skupiny a jednotlivce různým způsobem.
V krajním případě se mohou dostat dva pohledy a argumentace principem předběžné opatrnosti do konfliktu, kdy každá strana sleduje zamezení jiným dopadům na jiné sektory, aktivity či skupiny obyvatel.
Na druhou stranu k výše uvedenému platí, že zjišťování přínosů, dopadů a nákladů je právě v kontextu uplatnění principu předběžné opatrnosti problematické. Z podstaty věci se totiž používá v situacích, kdy není dostatek kvantitativních dat, nebo jsou nejistá, pro potřeby exaktního provedení cost-benefit analýzy.
Řekněme, že princip předběžné opatrnosti nelze použít jako trvalé řešení/rozhodnutí, a ve chvíli, kdy je to možné, je nutné přejít do režimu klasické cost-benefit analýzy pro podporu, nebo revizi rozhodnutí učiněného s odvoláním na princip předběžné opatrnosti.
Lze shrnout, že princip předběžné opatrnosti je nástrojem výsostně politickým, v žádném případě by neměl být zaměňován za vědeckou argumentaci (ve skutečnosti jde totiž právě o její nemožnost a absenci). Nicméně nalezení vhodného rozhraní mezi vědou a politikou v tomto kontextu zůstává výzvou.
Z hlediska rozhodování lze doporučit princip předběžné opatrnosti vnímat spíše jako rámec, který povede k identifikaci, zda je žádoucí nějaká opatření zvažovat. K vlastnímu rozhodování pak je vhodné aplikovat jiné metody pro rozhodování v podmínkách nejistoty (např. metodu agree on solution – viz téma „Rozhodování v podmínkách nejistoty“), a preferenci flexibilních opatření, která bude možná s postupem narůstajícího poznání uzpůsobit na základě provedené cost-benefit analýzy.
