Sousloví zřetězené, či kaskádové jevy, či procesy je intuitivně vnímáno v zásadě jako řetězení událostí, kdy jedna z událostí iniciuje vznik události následující. Naše představa toho, jak kaskádový jev vypadá a funguje, se patrně stočí k analogii k padajícím kostkám domina seřazeným do řetězců, které se mohou i různě větvit a propojovat.

V zahraniční literatuře jednoznačná definice kaskádových jevů prozatím není uvedena, nicméně UNDRR odkazuje na práci Pescaroli a Alexander (2015), z jejichž definice jsme vycházeli při formulaci ve vytvořené terminologii zaměřené na problematiku dopadů změny klimatu a rizika: Kaskádový jev je dynamický proces, při kterém dopad výskytu iniciálního nebezpečného jevu (případně selhání) vyvolává řadu sousledných jevů, které lze v rámci řetězce izolovat a identifikovat jako samostatné události a které ústí ve významné neočekávané sekundární dopady v podobě fyzických, sociálních či ekonomických škod.

V rámci kaskádových jevů je výsledná extremita celkového dopadu (katastrofy) dána narůstáním efektů a dopadů v řetězci sousledných události. Sekundární dopady jsou často nepředvídané a neočekávané, často mají podobu nehmotných dopadů (přerušení či omezení dodávek a služeb, psychologické dopady aj.). Sekundární dopady bývají stejně významné, nebo i významnější než přímé dopady původního jevu, současně výrazně prodlužují trvání důsledků a dopadů katastrofy (Pescaroli a Alexander, 2015).

Kaskádové jevy jsou komplexní v tom, jak postihují různé sektory a dynamicky se vyvíjí v čase. Jejich rozvoj závisí více na míře zranitelnosti než na velikosti nebezpečných jevů, které je způsobují, nebo v jejich rámci jako sekundární vznikají. I jevy, které nejsou extrémní, mohou v podmínkách rozšířené a neřešené zranitelnosti vyvolat rozsáhlé řetězce událostí. Právě kaskádové jevy často zviditelňují aspekty zranitelnosti, které nejsou dostatečně řešeny.

Zranitelnost se projevuje na úrovni fyzických struktur, společenské, institucionální, environmentální atd. Důležité je, že různé typy zranitelnosti se společně vyvíjí a ovlivňují v různých časových a prostorových měřítcích. Výsledkem jejich splývání a překrývání je vznik tzv. eskalačních bodů (Alexander, Pescaroli, 20119). Jedná se body v řetězci, kde dochází ke vzniku sekundárních dopadů a větvení linií působení katastrofy.

Důležitou charakteristikou kaskádových jevů tedy je, že je možné izolovat jednotlivé prvky řetězce a teoreticky je posuzovat jako samostatné události (katastrofy). Takový přístup na jedné straně umožňuje lépe pochopit mechanismus působení dopadů jednotlivých jevů (způsobu realizace rizika), avšak rozdělení na jednotlivé komponenty může vést k nesprávnému vnímání a porozumění komplexu kaskádových jevů jako celku. Navíc v současném globalizovaném a extrémně propojeném systému mohou být extrémní jevy (zejména např. ekonomické a sociální kolapsy) výsledkem vlastní interní dynamiky ve vazbách systému, než nečekaného externího spouštěče (Helbing, 2013).

Při snaze pochopit dynamiku fungování kaskádových systémů je nezbytné uvažovat tři přispívající faktory, kterými jsou interakce v rámci konkrétního subsystému, kontext, ve kterém se jevy odehrávají (např. institucionální nebo legislativní podmínky), a spouštěcí událost (Helbing, 2013) a uvažovat s vlivem nahodilosti. Velmi velkou roli při katastrofách hraje právě celkový kontext, v němž se odehrávají, přitom i zdánlivě s katastrofou nesouvisející jevy, události, právní prostředí atd. mohou být tím, co zásadně ovlivní celkový výsledek katastrofy.

Vzhledem ke komplexnosti sociálních systémů, jejichž složky jsou vzájemně složitě provázány, vyvolává téměř každý jev sérii následných událostí. Významnou roli v řetězení událostí přitom hraje rostoucí závislost fungování společnosti na kritické a další infrastruktuře a hustota vzájemných vazeb v systému v podobě toků informací, služeb a procesů. Do budoucna bude tento fenomén nadále sílit a většina katastrof bude typu kaskádových jevů.

Bez zohlednění kaskádových jevů a složených rizik se do budoucna při hodnocení rizik, zejména v kontextu změny klimatu neobejdeme prostě proto, že budou převládat a proto, že jejich postižení přináší výrazně odlišné výsledky oproti „izolovanému“ hodnocení jednotlivých rizik (Simpson et al. (2021).

V oblasti managementu rizik je třeba si připustit, že řada extrémních událostí je důsledkem extrémně propojených systémů, které lidé vytvořili – globalizace, zvyšování propojenosti systémů, rostoucí komplexita, zrychlení změn a rozhodovacích procesů vedou k systémové nestabilitě (Helbing, 2013). S počtem vazeb v systému roste jeho zranitelnost i nepredikovatelnost průběhu kaskádových jevů.

Je zřejmé, že v případě rozvoje kaskádového jevu s časem a s jeho rostoucím rozsahem a komplexností klesá schopnost efektivně omezovat jeho dopady. Proto je vhodné činit opatření, která zabrání jeho plnému rozvoji v iniciální fázi jeho vývoje. Možností je omezení velikosti systémů, případně „odříznutí“ částí systémů. V případě kritické infrastruktury a IT systémů je možné uplatnění principu vybudování a provozu zálohy k primárnímu systému fungující jako nahrazení systému (aktuální zejména ve vztahu k probíhající transformaci energetiky).

V ostatních případech je možné využít některých charakteristik komplexních systémů, například jejich nekontrolovatelnosti pomocí top-down organizace v reálném čase a naopak tendence sebeorganizování systému na nižších úrovních. A to prostřednictví nastavením relativně jednoduchých pravidel, v jejichž rámci se systém bude sám organizovat bez škodlivých tendencí k mikro-managementu.

Současné metody vládnutí (governance) někdy rozmělňují zodpovědnost lidí zapojených v rozhodování, že nikdo není zainteresován na dopadech svých rozhodnutí, což napomáhá nárůstu rizikového chování a dopadů rizika. Je proto potřeba nastavit zodpovědnost a podíl na dopadech zejména u lidí institucí, kteří se podílí na benefitech (předchozích či budoucích) takových rozhodnutí (Helbing, 2013).

Uvedené principy podporují antifragilitu daných systémů (více viz téma „Odolnost a zranitelnost“).