V oblasti rizik je odolnost vnímána především jako resilience – tedy jako „schopnost hrozbám vystavenému systému, komunitě či společnosti prostřednictvím managementu rizik čelit, absorbovat, přizpůsobit se, proměnit se a rychle a efektivně se zotavit z jejich dopadů, včetně zachování a obnovení základních služeb a infrastruktury.“

Koncept resilience je tedy více rozměrný a je založen na flexibilitě systému a jeho chování v čase po narušení, jak názorně ukazuje obr. 1.

V minulosti však byla odolnost někdy vykládána i ve smyslu rezistence, což je schopnost a vlastnost hmoty, struktury či systému odolávat vnějším vlivům a účinkům prostředí bez narušení jejích vlastností a funkčnosti. Specifickým případem definice ve smyslu rezistence v českých podmínkách je požární odolnost. Ta je definována jako schopnost stavebních konstrukcí odolávat účinku plně rozvinutého požáru, aniž by došlo zejména k narušení jejich únosnosti a stability, celistvosti a izolační schopnosti. Požadavek požární odolnosti je vyjádřen jako doba v minutách, po kterou musí být daný prvek schopen odolávat účinkům požáru bez porušení požadované funkce (kterých může být současně více).

Zjevný rozdíl mezi resiliencí a resistencí je tedy v míře zachování funkcí v průběhu působení externího vlivu a po jeho skončení. Resilience připouští dočasné přerušení některých funkcí systému a spíše hodnotí schopnost se přizpůsobit a navrátit se k plné funkčnosti (nebo lepší), jakou měl před narušením. Naproti tomu v případě rezistence systém po určitý čas odolává externím vlivům, ale nakonec dojde k jeho narušení, které je však nevratné. Uvedený rozdíl je zřejmý z obr. 2.

Zranitelnost popisuje do určité míry k odolnosti opačnou kvalitu systému, který je vystaven působení nebezpečí – jde o „podmínky dané fyzickými, sociálními, ekonomickými a environmentálními faktory či procesy, které zvyšují vnímavost/náchylnost jednotlivce, komunity, hmotného majetku či systémů vůči dopadu hazardu/nebezpečí.“

Nejedná se tedy o přesný opak resilience, neboť zranitelnost je veličinou v konkrétním čase, zatímco resilience má charakter veličiny s jasným časovým rozměrem (viz obr. 1). Teoreticky nárůst zranitelnosti nemusí nutně znamenat zmenšení resilience, pokud je vyvážen rychlejším návratem k původnímu stavu.

Míra zranitelnosti je v čase proměnná, přičemž faktory a procesy její změny jsou velmi komplexní (více než proměnlivost míry nebezpečí/hazardu). Navíc je obtížné ji vyhodnotit, neboť se projevuje pouze ve chvíli mobilizace výskytem hrozby (hazardu), kdy se transformuje do konkrétních dopadů (Alexander, Pascaroli, 2019). Totéž platí i pro resilienci.

Úroveň zranitelnosti sytému (v teorii managementu rizik se rovněž hovoří o tzv. „aktivu“) se hodnotí podle dvou faktorů: citlivosti (popisující náchylnost konkrétní části - aktiva - být poškozena danou hrozbou) a kritičnosti (vyjadřující důležitost zranitelné části - aktiva - pro analyzovaný systém).

Zranitelnost je dominantním faktorem ovlivňujícím míru rizika. Právě změna úrovně zranitelnosti společnosti stojí za poklesem počtu úmrtí v důsledku přírodních (zejména hydrometeorologických) jevů, a to bez ohledu na změny frekvence jejich výskytu. Rostoucí kapacita zvládání rizika zvyšující schopnost čelit hrozbám například v podobě vzniku výstražných systémů, krizových plánů a plánů pro zvládání rizika, spolu se strukturálními opatřeními vedla k efektivní ochraně zdraví a života obyvatel.

Některé systémy nejsou schopny čelit nahodilosti a narušením a pro svou existenci vyžadují stabilitu prostředí. Takové systémy jsou fragilní (křehké). Oproti tomu, robustní systémy dokáží narušení čelit a po narušení obnovit svou funkčnost do původního stavu. Existuje však i kategorie systémů, které při narušení a volatilitě prostředí prospívají a získávají – těží z chaosu, krizí a v důsledku vystavení stresu se zlepšují – jsou antifragilní (Taleb, 2012). Některé typické znaky fragilních a antifragilních systémů jsou uvedeny v obr. 3.

Příkladem funkčního antifragilního systému může být živá příroda, která má po extrémních narušeních tendenci k opětovnému růstu, vzniku nových druhů a ekosystémů. Naopak fragilním systémem je je dle Taleba (2012) například centralizovaně řízená společnost.

Antifragilní systémy mají výhody v jejich schopnosti prospívat v podmínkách nejistoty, která se s rostoucí složitostí světa neustále zvyšuje. V řadě komplexních systémů v důsledku jejich velké provázanosti zejména kritickou infrastrukturou roste i jejich zranitelnost (Helbing, 2013), je tedy nanejvýš žádoucí snažit se o posilování prvků a vlastností systémů tak, aby se staly nejen resilientními, ale antifragilními. Z Talebovy práce (2012) vyplývá sedm základních pravidel:

1. Používání jednoduchých pravidel. Komplexní systémy není možné efektivně řídit top-down přístupem, naopak je vhodné využít tendence k sebeorganizaci systémů na nižších úrovních v rámci stanovení základních principů (Helbing, 2013). Snaha podchycení všech možných stavů vývoje systému komplexními a detailními pravidly omezuje flexibilitu a tím schopnost přizpůsobit se a těžit z disturbancí, respektive má tendenci ke vzniku řetězců neočekávaných dopadů.
2. Decentralizace. Decentralizace je způsobem zmenšení systémů – s rostoucí velikostí centrálně řízeného systému roste fragilita a klesá schopnost učit se (i na základě pozorování „okolních“ buněk systému). V decentralizovaných systémech se méně šíří dopady, dílčí části dokáží lépe využívat příležitostí dané disturbancí, než velký systém jako celek.
3. Tvoření vrstevnatých systémů. Antifragilita systémů je často vytvářena fragilitou jeho dílčích komponent (např. kolaps jedné firmy bývá ozdravný pro růst celého sektoru a dalších firem v něm). Vrstevnatost umožňuje omezení šíření negativních dopadů, které postihnou jen konkrétní vrstvu, zatímco další vrstvy mohou profitovat v podobě poučení.
4. Budování redundantních a naddimenzovaných systémů. Existence redundantních (záložních) systémů a naddimenzovaných řešení umožňuje nejen přestát neočekávané události, ale i poskytovat zdroje pro využití příležitostí, které se při nich otevírají (volné peníze v bance se mohou zdát neefektivní, ale mohou se mnohonásobně zhodnotit jako zdroje v době růstu po narušení).
5. Odolání pokušení potlačovat nahodilost. Snaha potlačit nahodilost (výskyt náhod) vede k potlačení učení se, identifikace slabých míst a maladaptací. Chybějící působení nahodilosti (malých chyb) vede k růstu zranitelnosti systému a tím k pravděpodobnosti výskytu velké chyby či kolapsu v důsledku disturbance. Bohužel tyto snahy jsou v plánování, ekonomice i dalších sektorech v důsledku společensko-politické poptávkou aktuálně velmi silné.
6. Zajištění uplatnění odpovědnosti všech zainteresovaných. Všichni zainteresovaní musí nést dopady svých rozhodnutí. Tím bude každý motivován k učení se a nebude podstupovat neoprávněná rizika. Bohužel častým jevem je individualizace zisků a socializace ztrát (Taleb, 2018) uvádí příklad velmi dobře placených manažerů bank a investičních fondů odměňovaných za dosažení zisku v normálních podmínkách, kteří ale nenesou žádné konsekvence v případě extrémních ztrát, kdy je banka často ochráněna před krachem státní pomocí. Analogicky po povodni stát poskytuje rozsáhlou pomoc i lidem, kteří svůj majetek nepojistili (získaly peníze, které by platili na pojistce) a to i na vybudování nemovitosti na tomtéž místě, kde je ohrožena další povodní a „nepojistitelná“ (předpokládá se opětovná pomoc státu).
7. Preference praxe před teorií. Moderní společnost podle Taleba (2012) přeceňuje roli výzkumu a naopak podhodnocuje význam praxe a experimentů ve faktickém rozvoji techniky a společnosti „nepřevádíme teorie do praxe, naopak z praxe odvozujeme teorie.“ Z hlediska hydrologie může být zajímavé, že velmi podobný závěr učinil v 16. století jeden z otců moderní hydrologie Bernard Palissy, který tvrdil, že zdrojem teorií musí být praxe, neboť teorie bez empirických základů je bezcenná (Palissy, 1580).

Do budoucna je vývoj zranitelnosti a odolnosti v kontextu socioekonomického vývoje zatížen ještě větší nejistotou nežli scénáře změny klimatu. Z hlediska ovlivnění míry rizika cílí mitigace na ovlivnění velikosti jevů a jejich pravděpodobnosti výskytu, zatímco adaptace většinově jsou zacíleny právě na ovlivnění míry zranitelnosti a resilience, které jsou dominantním faktorem ovlivňující celkovou velikost rizika.

Navíc Simpson et al. (2021) navrhli pro korektní vyhodnocení rizik spojených se změnou klimatu rozšíření klasického modelu rizika z tří determinujících faktorů (nebezpečí, zranitelnost, expozice) na čtyři, přidáním faktoru „odezvy“ (response). Ten by měl zahrnovat právě aktivity, které jsou činěny v reakci na riziko a jeho očekávané změny a které samotné tak riziko ovlivňují, ať pozitivně či negativním způsobem.

Zdá se, že největší potenciál pro efektivní a flexibilní adaptace snižující riziko vyplývající ze změny klimatu a umožňující využívat příležitosti, které bude přinášet, mají postupy a opatření, která vycházejí ze zásad pro budování antifragilních „učících se“ systémů.